Když se zpráva ztratí

Proč dopis nedojde

Důvodů je pořád stejně: nečitelná nebo neúplná adresa, adresát, který se mezitím odstěhoval nebo zemřel, odmítnutá zásilka, chybějící odesílatel. Pošta se nejdřív snaží dopis doručit, pak vrátit. Když nejde ani jedno, zásilka se stává „nedoručitelnou“. V angličtině se jí dlouho říkalo dead letter, mrtvý dopis.

Ve Spojených státech se začátkem 20. století našli úředníci, kteří se specializovali jen na luštění nečitelných adres. Hádali, kam asi pisatel mířil, podle útržků jmen, zkomolených ulic a rukopisu.

Mrtvé dopisy a špioni

Už v říjnu 1777, uprostřed války za nezávislost, pověřil americký Kontinentální kongres poštovního inspektora Ebenezera Hazarda, aby jednou za čtvrt roku procházel nedoručitelné dopisy. Hledal v nich mimo jiné nepřátelské plány a zprávy. Nedoručitelná pošta byla od začátku i zpravodajským zdrojem.

O pět let později Kongres pravidla obnovil, tentokrát s důrazem na záchranu peněz a cenných papírů v obálkách.

Úřad pro mrtvé dopisy

Ve Washingtonu pak vznikl ústřední úřad, Dead Letter Office. Tradičně se jeho vznik datuje rokem 1825. Svážela se do něj nedoručitelná pošta z celých Spojených států.

Dopisy tam směli otvírat jen pověření úředníci pod přísahou a jen kvůli dvěma věcem: najít adresu odesílatele či adresáta a zachránit cennosti. Co se vrátit nedalo, se ze zákona ničilo. Nejdřív pálením, později se papír prodával k rozvláknění. Věci z balíků, na které se listovní tajemství nevztahovalo, se dražily. Washington Post inzeroval takový výprodej „mrtvé pošty“ v prosinci 1882.

Tajemství i pro ztracené dopisy

Roku 1889 chtěl hlavní poštovní inspektor, aby úřad otevřel čtyři dopisy jedné vymáhací firmy. Úřadující ředitel W. G. Perry odmítl. Úřad podle něj neměl „no lawful authority to open sealed matter“, žádné zákonné oprávnění otevírat zapečetěné zásilky jen proto, že o to někdo stojí. Podpořil ho i náměstek generálního prokurátora.

Ten spor ukazuje, o co u nedoručitelné pošty jde dodnes: obálka se smí otevřít, jen aby zpráva našla cestu. Ne aby si ji někdo přečetl.

A dnes? Atlanta a Brno

Americká pošta má dnes Mail Recovery Center v Atlantě, oficiální „ztráty a nálezy“. Její provozní příručka říká jasně: středisko otevírá nedoručitelné dopisy, aby našlo jméno a adresu adresáta nebo odesílatele.

V Česku to upravuje zákon o poštovních službách. Zásilku smí provozovatel otevřít, když ji nelze dodat ani vrátit. Obsah smí prohlížet jen „v rozsahu nezbytném pro zajištění účelu prohlídky“ a o otevření musí dát vědět. Po uplynutí lhůty může zásilku prodat. Výslovně ale ne obsah, na který se vztahuje listovní tajemství. Co se neprodá, musí zničit, a odesílatel může do roka žádat výtěžek.

Česká pošta má úložnu nedoručitelných zásilek v Brně-Králově Poli. Podle reportáže ČT24 z roku 2020 tam měsíčně přicházejí tisíce zásilek z celé republiky. Po otevření a kontrole se skladují zhruba půl roku, pak je odkoupí firma vybraná ve výběrovém řízení. Použitelné věci prodá, zbytek jde k recyklaci.

Slovinsko, nebo Slovensko?

Internetem dlouho koluje historka, že se slovinští a slovenští diplomaté pravidelně scházejí, aby si předali poštu doručenou do špatné země. V roce 2017 ji zopakoval i oblíbený britský kvízový pořad QI, podle něj se to děje jednou měsíčně ve Washingtonu.

Obě velvyslanectví to tehdy pro washingtonskou stanici WTOP vyvrátila. Slovenská diplomatka Terézia Filipejová napsala, že si zatím neměli co vyměňovat. Slovinský rada Borut Žunič ale dodal, že úplný výmysl to není. V devadesátých letech pracoval na slovinském velvyslanectví v Londýně a zaměněné pošty tam podle něj chodilo dost. Sbírali ji do velké obálky a čas od času si ji se slovenskými kolegy poslali.

Kořeny historky sahají nejspíš do roku 2004. Tehdy deník The New York Times citoval nejmenovaného slovinského velvyslance „v jedné evropské metropoli“, podle kterého se zaměstnanci obou ambasád v tom městě kvůli poště opravdu scházeli. Oficiální výroční schůzku ale nikdo nedoložil. Pravdivé je jen to, že se dopisy mezi dvěma podobně znějícími zeměmi skutečně ztrácely.