Dopisy, které změnily dějiny

Dopis, který čekal dva měsíce

2. srpna 1939 podepsal Albert Einstein dopis prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi. Připravil ho s fyzikem Leó Szilárdem. Varovali v něm, že štěpení uranu by mohlo vést ke stavbě bomb nesmírné síly a že Německo může na podobném výzkumu pracovat.

Pro české čtenáře je v dopise zajímavá věta: „Germany has actually stopped the sale of uranium from the Czechoslovakian mines.“ Německo zastavilo prodej uranu z československých dolů. Šlo o Jáchymov, tehdy už pod německou správou.

Doručit dopis měl ekonom Alexander Sachs. Mezitím ale 1. září začala válka a k prezidentovi se dostal až 11. října. Podle Rooseveltovy knihovny prezident po schůzce řekl: „This requires action.“ Tohle vyžaduje jednat.

Jednání bylo zpočátku skromné. Poradní výbor pro uran se sešel 21. října a první peníze, šest tisíc dolarů, dostal až v únoru 1940. Podle oficiální Smythovy zprávy z roku 1945 byly výdaje až do podzimu 1941 malé. Dopis otevřel dveře. Bombu postavily roky práce, obrovské peníze a mnoho dalších zpráv.

Telegram, který četl nepřítel

16. ledna 1917 odeslal německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann šifrovaný telegram. Přes velvyslanectví ve Washingtonu dorazil 19. ledna do Mexika. Navrhoval Mexiku spojenectví proti USA: „make war together, make peace together“, válčit spolu, uzavřít mír spolu. Jako odměnu sliboval pomoc se ziskem „ztraceného území v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně“.

Telegram ale zachytila a rozluštila britská zpravodajská skupina Room 40. Britové nechtěli prozradit, že čtou cizí diplomatickou poštu. Proto Američanům předali verzi zachycenou až na cestě z Washingtonu do Mexika, aby to vypadalo na únik v Mexiku. Prezident Wilson ho dostal 24. února, 1. března vyšel v tisku a Zimmermann jeho pravost veřejně přiznal.

2. dubna 1917 požádal Wilson Kongres o vyhlášení války, válka byla vyhlášena 6. dubna. Telegram k tomu přispěl, ale nebyl jediným důvodem. Americký Národní archiv uvádí i obnovenou neomezenou ponorkovou válku, potopené lodě s Američany na palubě a hospodářské vazby na Dohodu.

Dopisy, které neměl číst nikdo jiný

Mezi lety 1767 a 1769 psal guvernér Massachusetts Thomas Hutchinson soukromé dopisy do Londýna. Benjamin Franklin je tam získal a v prosinci 1772 je poslal do Bostonu s tím, že se nemají šířit. V červnu 1773 je přesto Samuel Adams zveřejnil. Kolonie zuřily a sněmovna žádala guvernérovo odvolání.

Franklin se ke všemu veřejně přiznal. V lednu 1774 ho v Londýně před Tajnou radou hodinu ponižovali a krátce nato přišel o funkci. Byl totiž zástupcem generálního poštmistra kolonií. Muž, který měl hlídat poštu, se stal symbolem dopisů, které unikly.

Když dopis čte cenzor

Za druhé světové války posílali Američané vojákům a vojáci domů takzvanou V-mail. Dopis se napsal na speciální formulář, vyfotil na mikrofilm a za oceánem se znovu vytiskl. Podle historika americké pošty zabralo 150 tisíc dopisů v papíru 22 pytlů. Na mikrofilmu se vešly do jednoho.

Než se dopis nafotil, přečetl ho vojenský cenzor a rozhodl, jestli smí dál. V letech 1942 až 1945 tak prošlo přes miliardu zpráv rukama lidí, kterým nebyly určené. Intimní věta pro manželku a zmínka o poloze jednotky ležely na stejném stole.

Co kdyby zpráva nepřišla?

Láká představovat si, jak by dějiny vypadaly jinak. Kdyby Britové telegram nerozluštili? Kdyby Sachs dopis ztratil? Na tyhle otázky ale neexistují doložené odpovědi, jen hypotézy. Ponorková válka by pokračovala i bez telegramu a fyzici by o štěpení uranu věděli i bez dopisu.

Co doložit umíme: zpráva má následky jen tehdy, když ji někdo přečte, uvěří jí a rozhodne se jednat. Doručeno ještě neznamená pochopeno.