Magazín · Rybaření · lidé a sport
Hemingway, Zane Grey a ti další: když ryby nejsou jen koníček
Někteří lidé chodí na ryby, aby si odpočinuli. Jiní o nich píšou knihy, sbírají za ně medaile nebo se díky nim dostanou do síně slávy.
Tady je pár jmen a čísel pro chvíli, kdy ti někdo řekne, že rybaření není ani kultura, ani sport. Všechna jsou ověřená, rybářskou latinu jsme nechali doma.
Hemingway: spisovatel, který měl radši loď než psací stůl
Ernest Hemingway si v dubnu 1934 koupil loď a pojmenoval ji Pilar. Trávil na ní celé měsíce v Golfském proudu u Kuby. V roce 1935 poprvé vyrazil na ostrovy Bimini. Podle Knihovny J. F. Kennedyho, která spravuje jeho pozůstalost, tam jako první dostal na břeh tuňáka obecného, kterého cestou neokousali žraloci. Jeho metoda byla prostá: zdolat rybu rychle.
Když v roce 1939 vznikla asociace IGFA, která dodnes vede světové rekordy, patřil k jejím raným funkcionářům a později se stal jejím viceprezidentem. Moře se mu dostalo i do knih. Novela Stařec a moře vyšla v roce 1952 a v roce 1954 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Sladkovodní rybáři mají svého Hemingwaye v povídce Big Two-Hearted River: muž, pstruzi, řeka a skoro nic dalšího.
Zane Grey: westerny platily výpravy
Zane Grey (1872–1939) se proslavil westerny; Jezdci purpurových stepí vyšli v roce 1912. Honoráře utrácel za ryby. Lovil na Floridě, na Novém Zélandu, v Austrálii i na Tahiti a napsal o tom celou řadu knih, od Tales of Fishes (1919) po Tales of Tahitian Waters (1931).
U Tahiti chytil v roce 1930 marlína o hmotnosti 1 040 liber, tedy asi 472 kilogramů. Připisuje se mu první ryba těžší než tisíc liber ulovená na prut a naviják. A to z ní žraloci před vážením kus ukousli. Nebyl ale jen mořský vlk. Zamiloval si řeku Rogue v Oregonu, postavil si u ní srub a sladkým vodám věnoval samostatnou knihu.
Ota Pavel: ryby jako návrat domů
Čeští a slovenští čtenáři mají vlastní klasiku. Sportovní novinář Ota Pavel se v knihách Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974) vrátil k řece Berounce, k tatínkovi a k převozníku Proškovi, který ho naučil chytat. Druhá kniha vyšla až po jeho smrti. Jsou to rybářské povídky, ve kterých jde o ryby až v druhé řadě.
Rybolov jako sport: nevyhrává ten s nejlepší historkou
Mistrovství světa v plavané se koná od roku 1954. Národní týmy mají pět závodníků, trať je rozdělená na sektory a v každém se přidělují body podle hmotnosti úlovku. Vyhrává tým s nejnižším součtem. V září 2026 se na řece Sorraia v portugalském Coruche sešlo 21 zemí. Zvítězila Anglie, Česko získalo stříbro a Maďarsko bronz.
Kapraři mají World Carp Classic. Poslední roky se loví na francouzském jezeře Madine a o pořadí rozhoduje součet tří nejtěžších ryb týmu. V roce 2023 vyhrála česká trojice Radek Bis, Karel Racák a Rostislav Masopust s výsledkem 73,6 kilogramu. O rok později ji vystřídali krajané Tomáš Slavík a Petr Korbička s 69,5 kilogramu. Česko vyhrálo i v roce 2016, kdy se soutěž lovila doma na Nových Mlýnech.
A Slováci? Největší rybu ročníku 2024 chytil Jakub Vardžík. Jeho kapr vážil 30,3 kilogramu.
Síň slávy: profesionál i dáma se 135 rekordy
IGFA má i Síň slávy. Hemingway a Zane Grey v ní nechybějí. V roce 2024 k nim přibyl Američan Kevin VanDam, profesionál v lovu okounků pstruhových. Má čtyři tituly z Bassmaster Classic, sedm titulů rybáře roku a rekordních 25 vítězství v sérii B.A.S.S.
O rok později byla do Síně slávy in memoriam uvedena Gene DuVal. Jako první žena překonala hranici sta světových rekordů IGFA a zastavila se až na čísle 135. Ocenění převzala její dcera. Tomu, kdo tvrdí, že ryby jsou jen pro chlapy, stačí říct tohle jedno číslo.
Nobelova cena, tituly mistrů světa, síň slávy. Na koníček, u kterého se prý jen sedí a čeká, to není špatná bilance.
