Magazín · Máš novou zprávu · dopisy
Když svět voněl inkoustem
Na stole leží starý dopis. Nevíme, komu byl určen, ani jestli ho adresát četl s úsměvem, nebo se sevřeným žaludkem. Kolik lidského života se vejde na jeden list papíru?
Někdy celé námluvy. Jindy spor o to, jaká má být nová země. A někdy dopis, který vůbec nesměl odejít. Všechny příběhy v tomhle článku stojí na dopisech, které se dochovaly a dají se dodnes číst.
Čekání na zprávu, čekání na člověka
Než přišel telefon, měl každý vztah na dálku svůj poštovní rytmus. Dopis odešel, pak se čekalo. Na odpověď, ale hlavně na člověka, který v ní bude. I to, jak rychle druhý odepsal, bylo zprávou samo o sobě.
Proto se ve starých dopisech tolik omlouvá za zpoždění, děkuje za včasnou odpověď a počítají se dny. Papír nesl slova, ale taky čas, který mezi dvěma lidmi uplynul.
Dvacet měsíců námluv po poště
10. ledna 1845 napsal básník Robert Browning dopis básnířce, kterou nikdy neviděl. Začal přímo: „I love your verses with all my heart, dear Miss Barrett.“ Miluji vaše verše celým srdcem, drahá slečno Barrettová. Na konci téhož dopisu přidal: „and I love you too“. A miluji i vás.
Elizabeth Barrettová odpověděla hned druhý den z domu na Wimpole Street: „I thank you, dear Mr. Browning, from the bottom of my heart.“ Děkuji vám, drahý pane Browningu, z hloubi srdce. Tím začala korespondence, ve které si psali téměř denně, od ledna 1845 do září 1846. Vzali se tajně a odjeli spolu do Itálie.
Wellesley College dnes uchovává 573 jejich dopisů. Robert je celý život schovával v intarzované schránce, do které přesně pasovaly. Jejich syn je po letech vydal a v předmluvě napsal, že měl jen dvě možnosti: zveřejnit je, nebo zničit.
Malá poznámka na okraj: slavné „How do I love thee? Let me count the ways“ není z dopisu. Je to sonet, který Elizabeth vydala až v roce 1850.
„Pamatuj na dámy“
Na jaře 1776 seděl John Adams ve Filadelfii na Kontinentálním kongresu a jeho žena Abigail vedla domácnost a farmu v Braintree. Psali si celý život. Archiv Massachusettské historické společnosti jich dnes zpřístupňuje přes tisíc sto.
V dopise psaném od 31. března do 5. dubna 1776 Abigail připomíná, že se chystá nový zákoník: „I desire you would Remember the Ladies, and be more generous and favourable to them than your ancestors. Do not put such unlimited power into the hands of the Husbands.“ Přeji si, abys pamatoval na dámy a byl k nim velkorysejší a laskavější než tvoji předkové. Nedávej tak neomezenou moc do rukou manželů.
John odpověděl 14. dubna: „As to your extraordinary Code of Laws, I cannot but laugh.“ Co se týče tvého neobyčejného zákoníku, nemohu se nesmát. Abigail přitom nežádala volební právo v dnešním smyslu. Chtěla, aby zákon omezil moc mužů nad manželkami. Dopis je dnes jedním z nejcitovanějších textů americké historie, jeho adresát se mu tehdy vysmál.
Narozeninová pozvánka z konce říše
Kolem roku 100 napsala Claudia Severa na římské hranici v dnešní severní Anglii dřevěnou destičku své přítelkyni Sulpicii Lepidině. Zve ji na oslavu svých narozenin 11. září. Většinu textu napsal písař, ale pozdrav na konci připsala Claudia vlastní rukou.
Je to obyčejná pozvánka, žádná státní záležitost. Možná právě proto patří k nejdojemnějším nálezům z Vindolandy.
Celou pozvánku si můžeš otevřít v originále, v latinském přepisu i v českém překladu v naší mini story Pozvánka z Vindolandy.
Dopis, který nesměl odejít
V letech 1896 a 1897 psal Oscar Wilde ve vězení v Readingu dlouhý dopis lordu Alfredu Douglasovi. Podle British Library má kolem padesáti tisíc slov. Odeslat ho z vězení nemohl. Rukopis dostal až při propuštění a svěřil ho příteli Robertu Rossovi.
Ross vydal v roce 1905 zkrácenou verzi pod názvem De Profundis. Rukopis pak daroval Britskému muzeu s podmínkou, že nebude přístupný do roku 1960. Úplný text vyšel až v roce 1962. Dopis tak k veřejnosti putoval víc než šedesát let.
Číst dopis dnes
Rukopis prozradí víc než slova. Škrtnutý řádek, slovo vepsané nad čáru, papír několikrát přeložený, aby se vešel do obálky. U dopisů vidíme i to, co pisatel nechtěl říct nahlas, ale nedokázal to úplně smazat.
Neznamená to, že digitální zpráva nemůže být osobní. Může. Jen po ní obvykle nezůstane schránka, do které by přesně pasovala.
Dopisy v tomhle článku přežily, protože je někdo schoval: ve schránce, v rodinném archivu, v muzeu, v bahně římské pevnosti. Kolik dalších zmizelo, se nedozvíme nikdy.
